neděle 13. prosince 2015

Kéž bych pod hvězdami...


...dobře odtančil svůj tanec.

Máme doma všechny Váchovy knihy.
Už všechny, musím napsat. Protože nevím, jak mi mohla tahle uniknout.


Všechny fotografie v této knížce vznikly na jižní Moravě,
převážná z nich v Národním parku Podyjí, podobně jako převážná většina těchto textů.
Fotografie byly pořízeny většinou v neděli dopoledne po mši svaté,
kdy jsem buď sám, nebo s rozmanitými skupinami přátel 
vycházel na kratší či delší výpravy do národního parku,
jiné v sobotu velmi brzo ráno před různými křty a svatbami,
tak jak farářské povinnosti určují, a ještě jiné v podvečerech,
když všechny tyto povinnosti byly již splněny. 
Jeden z pracovních, nakonec nepoužitých názvů
této knihy byl "Krajina po mši svaté"...

Moudrý člověk jde svou cestou a má zdroj pohybu v sobě-
nemoudrý se nechá vláčet podněty okolí.

Modlitba je prostor, ve kterém dovolujeme Pánu Bohu,
aby v nás pracoval. Nejde ani tak o to,
aby modlitba byla soustředěná, jako hlavně o čas, který dáváme.

Naše Země nepochopitelně pluje vesmírem
kolem své hořící hvězdy.
Každé jaro se pokrývá koberci bledulí a podléšek,
každé je se rozezní křikem stěhovavých ptáků
a roztančí se lehký balet barevných mračen motýlů.
Každé jaro se probudí vesmírné otáčení Země
k tahu divoké husy a lososy severských řek. 
Co bych viděl, kdybych se na Zemi rozhlédl s čistým srdcem?

Při duchovních cvičeních uvnitř kláštera 
nám impulsy k rozjímání dává exercitátor.
Venku v přírodě je nám poskytuje samotná krajina,
která zpívá o Bohu.

Krása stromů, květin a lidských duší 
září svou vlastní, nesrovnávatelnou krásou.
Liší se barvami a vůní a architekturou listů,
a neumím říct, která je nejhezčí.
Pohádky mají velikou pravdu v tom,
že vždy, když byly kladeny zrcadlu otázky,
byly následně míchány jedy.
Každý jsme krásný svým vlastním způsobem, neporovnávatelně.
Květiny i lidské duše tančí každá jiný tanec.

Víra je dar.
Proto nelze nikoho obrátit argumenty nebo logikou stvoření,
neboť člověk nemůže jednat z pozice Boha.
Můžeme jen neobratně připravit půdu,
Bůh dává déšť.

Žádáme neustále Boha o zázrak,
abychom mohli uvěřit.
Jarní květina, noční nebe, ptáci v letu
nebo vítr jsou odpovědí.

Plující mraky, barevné stromy a hvězdy podzimního nebe-
navzdory všem kázáním je ve smrti cosi neskutečně smutného,
neboť navždy opouštíme krásu této Země.


VÁCHA, Marek Orko. Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec. 1. české vyd. Brno: Cesta, 2010, 197 s. ISBN 978-80-7295-125-3.


5 komentářů:

  1. Také mám (skoro) všechny jeho knihy, ale tuto vůbec neznám, děkuju za tip!
    Marka Váchu čtu ráda, ale jeho vyjádření k dokumentu Pět zrození mě naprosto odrovnalo, je totiž naprosto mimo...

    OdpovědětVymazat
  2. A tahle je zrovna jediná, kterou máme. Fotky jsou totiž od nás. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. takú knihu by som si tiež priala

    OdpovědětVymazat
  4. Jééé, děkuji za tip. Už vím, co dostane můj muž pod stromek.

    OdpovědětVymazat
  5. Tuto jeho knihu jsem dostala od manžela k promoci. Nedávno jsem ji po dlouhé době otevřela u kojení... a četla i věnování...:-). Mám tak moc ráda Orkovy myšlenky. Nemáme ještě jeho poslední dvě knihy, alej jinak všechny:-).

    OdpovědětVymazat