sobota 27. ledna 2018

27. 1. Mezinárodní den památky obětí holocaustu

Vzkazy z Auschwitz

Etika snad začala nenápadnou větou z knihy Exodus - Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. (Exodus 23,2). Naše morálka je od té chvíle založena na představě, že existují věci, které jsou špatné, ačkoli jsou legální a dokonce ačkoli je činí většina.

V roce 1935 začínají platit Norimberské zákony, beroucí práva Židům. Od roku 1941 platí zákon o nošení žluté hvězdy. Kdo od této chvíle perzekvoval židovské obyvatelstvo, jednal legálně. Většina tak činila, nebo mlčela.

V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto o konečném řešení. Konference trvala devadesát minut, dobu jedné vysokoškolské přednášky. Přes polovinu účastníků mělo titul doktor. Jednalo se o doktory medicíny, rovněž i o doktory filosofie.

Náročnou logistiku transportů zajišťovaly stovky poctivých úředníků, pečlivě si plnících své povinnosti. Bylo lhostejno, zda vlaky přepravují dřevo, kameny nebo lidi; důležité byly tunokilometry. Po válce tak vzniká představa, že mnohem víc než těch, co zákony nedodržují, bychom se možná měli bát těch, co je dodržují.

Byli bychom velmi rádi, aby lidé, kteří prováděli lékařské experimenty, byli psychopati, lidé s duševními chorobami, sadisté a primitivové, lidé z jiného vesmíru než my. Všechno, co o tom víme, svědčí o opaku. Lidé, kteří ty věci prováděli, byli děsivě normální. Lidé národa Beethovena, Schillera, Goetheho, Immanuela Kanta, Caspara Davida Friedricha, příslušníci jednoho z nejkulturnějších národů v Evropě. Lékaři, kteří by v mírových dobách chodili s manželkami na procházky a přispívali na charitu. 

Prof. Dr. med. Carl Clauberg si dal jednoduchý výzkumný úkol, jak s co nejmenším množstvím technického personálu za co nejkratší čas vysterilizovat co největší počet žen. Na konec s lítostí konstatuje, že nejlepší je chirurgie. 

Elie Wiesel ve svých pamětech popisuje setkání s Dr.med. Dr.phil. Josefem Mengelem. Mengele byl prý vždy hezky oblečen, s bohatou slovní zásobou a tichým hlasem, dvojnásobný doktor medicíny a doktor filosofie, který mládí prožil na nejlepších německých univerzitách.

Od nynějška víme, že člověk může číst večer Goetheho a Rilkeho, hrát večer Bacha a ráno jít do svého denní práce v Auschwitz. V Auschwitz tak člověk definitivně ztratí víru. Ne víru v Boha, nýbrž v člověka.

V Auschwitz na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve. Na konci prohlídky ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo, a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o pár desítek kilometrů vedle. První otázka po osvobození byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Dnes si už netroufáme vyloučit nepředstavitelné.

Všichni myslíme, že „to“ udělali ti druzí. Mezi baráky člověk nahlédne do propastí své vlastní duše a uvědomí si, že ten druhý přebývá v neznámých hlubinách mého vlastního nitra, že je možností mého já. 

Dodnes nevíme, co se vlastně stalo, nevíme, kde byl člověk, kde byla naše věda, naše filosofie, naše náboženství, že tomu nedokázaly zabránit?

S našimi studenty sem jezdíme rok co rok. Pořád totiž ještě je naděje, že poznáním historie ji přece jen nebudeme nuceni opakovat.



Marek Orko Vácha





Pinkasova synagoga v Praze – památník obětí holocaustu 
(jména českých a moravských židovských obětí holocaustu napsaná na stěnách synagogy)
Zdroj obrázku: http://udu2.ff.cuni.cz/




Chvění

Cosi hluboko je skryto v lidské duši, divoké zvíře, které spí a které je lépe nebudit.

Chvění známe z Tolkiena. Trpaslíci kutají kdesi v hlubinách skal, hloub a hloub, až sestoupí do propastných temnot nitra, do míst, která by bylo moudřejší nechat nedotčená, až probudí síly, které budou silnější než oni a které je nakonec zničí.

Můj dobrý přítel, dnes starý pán, jeden z nejlepších znalců Junga u nás, mi již kdysi říkal, že mu stávající atmosféra připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. Od té doby uplynulo několik let. Těch několik let přineslo chvění evropské zemské kůry, s občasnými explozemi nenávisti, která jakoby nebyla z tohoto světa. Madrid a Londýn a vystřílený ostrov v Norsku, pak Charlie v Paříži, gejzíry spojené žhavým magmatem v hloubi zemského nitra, výbuchy, o kterých jsme si se stále se zmenšující nadějí představovali, že spolu nemají nic společného, že jsou to jen ojedinělé, izolované patologie. Dnes se ptáme, kde zemská kůra povolí příště.

Říká se, že nacismus byl regres duše národa někam do šestého století, kamsi ke starogermánským kmenům, kterých se pro příznačnou krutost bály i římské legie. Křesťanství, které pozvedlo duši Evropy, je zde dva tisíce let, zlomek dějin, ve srovnání se stovkami tisíc let evoluční minulosti, kdy generaci co generaci platil zákon silnějšího. V našich zemích je to tisíc let od Cyrila a Metoděje, tenoučký nátěr, který se snadno odloupne a pod kterým vyhlížejí Perun, Radegast a divoká božstva starých Slovanů.

Národ je divoké zvíře, které má své nastavení, nálady, své chvění, silokřivky, svou atmosféru, své cosi co je neměřitelné ale co tak dobře umí využít vůdci davů. Nemylme se, že jsme kulturní. Posledních několik miliónů let jsme nebyli.

S našimi studenty jezdíme dvakrát v roce do Auschwitz a je to užitečně strávený čas. Při prohlídkové trase nejprve padne na diváka šílená, studená hrůza, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let, a byli bychom mezi obětmi. Později ale přijde ještě jiný typ hrůzy, šílenější, studenější a děsivější. Vědomí, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let a o několik desítek kilometrů směrem na západ, a byli bychom mezi vykonavateli. Rádi bychom věřili, že vykonavatelé byli psychopati, sadisté, lidé jiné rasy. Všechny naše výzkumy svědčí o opaku. Byli to lidé příšerně normální, zaměstnanci, kteří večer hráli na klavír Bacha a četli Rilkeho, a ráno šli do své denní práce v Auschwitz. Byli to titíž lidé jako my. Hned po válce se svět začal ptát, jak je možné, že toho nějaký národ vůbec byl schopen. Otázka se rychle obrátila a dnes se ptáme – existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Již si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.
Národ je divoké zvíře, a Hitlerovi se podařilo probudit jeho temné stránky, a ať to bylo cokoli, co se stalo, na konci bylo šest miliónů nevinných mrtvých a rozvrácená Evropa s dalšími mnoha desítkami miliónů.
Totéž Jugoslávie. Lidé, kteří spolu svorně po staletích žili ve stejných vesnicích, kteří se osobně celá ta léta znali a vycházeli spolu smírně a sousedsky, tančili spolu a pili víno. A my jsme najednou v přímém přenosu viděli probuzení divokého zvířete, probuzení nenávisti, nepochopitelné nenávisti, nenávisti, která snad není z tohoto světa, četli jsme v těch devadesátých letech reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházková a říkali si, že to není možné. Pak jsme to viděli i ve filmech, v chorvatské Bogorodice, v bosenské Zemi nikoho a v mnoha dalších.
Když v Německu, když v Jugoslávii, když ve Rwandě a když v Somálsku, jsme si opravdu tak jistí, že v Česku se to nikdy stát nemůže? Což už jsme zapomněli nejenom na hrůzy války, ale stejně s nimi i na hrůzy následného výbuchu při odsunu, opravdu jsme již dnes my Češi bezpečně imunní a jisti si sebou samými?

Proto je příklon tolika politiků, podněcování nenávisti, naneštěstí v čele s prezidentem republiky, zahrávání si s ohněm. Je to lehkomyslné kladení dynamitových patron do hlubin národa. Vědomé probouzení národní nenávisti, vůči kterékoli skupině, vůči studentům, intelektuálům, církvím, imigrantům, homosexuálům, heterosexuálům nebo Židům je probouzení temných sil, se kterými není radno si zahrávat a žádné zahrávání není beztrestné. Je to probouzení zvířete, spícího kdesi v nitru našeho slovanského kmene, hlubinného zvířete, které je lépe nechat být. Je to hraní si se silami, které jsou silnější než my.

Moc se bojím, že v mělké touze po popularitě či politických bodech nastartujeme štěpnou reakci nenávisti, která se snadno vymkne kontrole. Moc se bojím, aby, tak jako my dnes do Auschwitz, naši vnukové jednou nejezdili do Prahy, Brna nebo Ostravy, do míst, kde se „to“ stalo. Aby i na vstupní bráně do našich měst nebyl jednou vytesán nápis, že kdo nezná historii, bude nucen ji opakovat.

Cyrilometodějský kalendář 2018, Praha: Katolický týdeník s. r.  o. ISBN 978-80-86615-48-6, 273 str.
...

Žádné komentáře:

Okomentovat