neděle 4. března 2012

...důvod, proč mě to táhne do kopců...

"...když vystoupím na nějakou horu, okamžitě pocítím, že jsem stvoření.
Moje vlastní důležitost ustupuje do pozadí....My lidé navrhujeme města pro své pohodlí.
Když jsem v takovém městě žil, snadno jsem podlehl dojmu, že svět se točí kolem nás.
Světla velkoměsta zastínila hvězdy, a domy které člověk postavil, mi bránily vidět skutečný svět....
...když člověk vystoupí na horu, celý pohled na svět se změní....."
P. Yancey, Ohlasy z jiného světa




Miluju mraky blízko nad hlavou,
 miluju vítr ve vlasech, 
miluju když vyjdu z lesa na kámen, 
miluju to pravé ticho,
MILUJU HORY!

/vzpomínka na Rakouské a Julské Alpy, léto 2010/

2 komentáře:

  1. Konečně jsem se dostala díky tvému fotu do míst,kam se asi nikdy nepodívám:-)
    Musí to být nádhera.
    Jednou jsem stála v Chorvatsku na nějakém pro mě "obrovském kopci"
    Všude bylo jen moře a vítr.
    Nádherný pocit.
    Přeji ti hezké dny.

    OdpovědětVymazat
  2. souhlas. Praha mě drásá. Chybí rozhled. a je to pravda. Vždyť jsme přece tak malý! předevčírem jsme byli u vonoklas, tam je to jak na šumavě a kopečky a krávy,louka,kopce. A my, malí jako kobylky všude kolem. A stvoření dechberoucí, v ostružinách, včelím úlu, žaloudku a kravím čumáku.

    OdpovědětVymazat